Jak se běhá daleko za polárním kruhem – Tromso Skyrace od Zuzky Urbancové

Závod v číslech:

2.8.2015, 45 km, +4400m, 10:29:44, 9.místo 

Text: Zuzana Urbancová

Poslední dobou mě skoro dohání k šílenství, jak musí být všechno hned, člověk musí reagovat okamžitě, odpovídat, být ve střehu a ještě se při tom tvářit, že není ve stresu a všechno je v nejlepším pořádku. Vždyť práce je věčná, ta neuteče.

“Tohle si zapamatujte, z toho budeme ve vleku každodennosti za pár měsíců žít.”Pronesl moudře Peca při pohledu na půlnočním sluncem zalité útesy strmých fjordů daleko na severu. Už to bude měsíc, co jsme se vrátili a já se ve vzpomínkách se vracím častěji zpátky za polární kruh. Některé věci chtějí svůj čas, než je člověk vstřebá… A pak se kouknu na tohle video a je to zpátky.

 

V Norsku jsme strávili týden, během kterého se mi tahle země trolů a lumíku dostala silně pod kůži. Už jen samotný zážitek z té zvláštní rozlehlé, osaměle a jistým způsobem krásně smutné a čisté krajiny by mi stačil. Do Tromsa jsme ovšem přijeli primárně za jiným cílem. Nejlepší běžci v horách současnosti – Kilian Jornet s Emelie Forsberg zde uspořádali závod – rapsodii o skyrunningu – TromsoSkyrace.

Tromso je největší město dalekého severu, 400km za polárním kruhem, někdy nazýváno jako “brána Arktidy”. Obklopeno mořem hrajícími všemi odstíny modré a zrcadlícím bíle pocukrované vrcholky. Město je se svými  67 tisíci obyvateli spíš jedna velká vesnice.

Přijeli jsme na přelomu července a srpna  tak jsme mohli zažít půlnoční slunce. Zapadalo za hory, ale vlastně nezapadlo. Obloha se zbarvila do odstínů růžové, fialové, všechno kolem utichlo.

 

V pátek se na kopec Blamann “běžel” vertikální kilometr. Startuje se 4m nad mořem cesta nahoru má zhruba 3km a cíl je v 1044m. Sklon je tak vhodný spíše pro horolezce. Odvahu přihlásit se měl jen Jenda (Bartas) a Zdenda (Kříž), my ostatní jim za pomoci kravských zvonců s logem hlavního sponzora mohutně fandíme.

Registrace a předzávodní brífing probíhá v designovém hotelu Edge. Kilian s bosonohou Emelie pobíhají mezi účastníky. Kilian promítá fotky z trasy, u obrázků s nápisem “technical ridge” mi tuhne úsměv na rtech. Doprovází je slovy, že “tohle stejně neuvidíme”. Za okny, totiž neúnavně mrholí a kopce jsou zahaleny do bílé mlhy. Z ostatních závodů jsem byla zvyklá na nekonečný seznam povinné výbavy. Tady musíme mít pouze větrovku. Nic víc. Je to na nás a pokud se nám něco nebude líbit není nic jednoduššího než se vrátit. Za tenhle přístup by Olaf Kiliana jistě pochválil.

Je neděle ráno, počasí se ještě o stupeň zhoršilo, mrholení přechází v déšť. Naštěstí není taková zima. Startuje se v 10:00 z kopce Floya (300m), kde je konečná lanovky. Její provoz začíná taky v 10:00. Ideální příležitost pro zahřívací výšlap.

Pusu pro štěstí Honzovi i Zdendovi a jdeme na to. Hanka (Krajníková), která vloni závod vyhrála je na startu taky, vyptávám se na poslední detaily o trase najednou už běžíme. Vstříc neznámému, novému a vzrušujícímu…

První kilometry vedou po zvlněném hřebenu měkkou cestičkou ve vřesovišti. Je nevlídno, ale je to zvláštně krásné. Tyhle dny mám ráda. Ven se nechce, ale přemůžete se a jdete, o to větší je pak odměna někde v teple u kamen, v bezpečí. Jenže přede mnou je 45km a 4400m převýšení mimo stezky, přes exponovaný hřeben, nevím co mě přesně čeká, jediné co vím, je že se musím pekelně soustředit a doběhnout v celku.

 

Stoupáme na první kopec Tromsdalstinden do 1 238 m.n.n. Kluzká kamenitá suť, citelně se ochlazuje. Kilian nám radil: ”komu se to tady bude zdát moc technické, ať se otočí a maže zpátky, bude to jen horší”. Bohužel nelhal. Na vrcholku se masa lidí rozděluje, kratší závod běží zpátky, my pokračujeme do dalšího sedla. Tromsdalstinden je impresivní kopec. Z jedné strany pozvolný, druhá strana je prudká, pokrytá bahnem, sutí a zbytky tajícího sněhu. Udělat chybu v tomhle seběhu by mohlo být osudné. Terraclaw mají sice odlepenou špičku, ale na bahnité klouzačce kupodivu drží lépe než červené cvičky spoluběžců. “Rock!!” ozve se každou chvíli. Oči na stopkách. Dolů se šinu po zadku, rukama se zapírám o mokrou zem.

Dole na nás čeká další překvapení. Malé potůčky tajícího sněhu vytvořily na planině pod kopcem několik rozvětvených řek. Je nemožné je překročit suchou nohou. Namáčím se po kolena do ledové vody a rázem zapomínám na zkřehlé prsty.

Říčky se na terénním zlomu změnily v ohlušující vodopád a my kolem něj padáme dolů. Za chvíli si osvojím techniku pohybu dolů – klouzání po zadku a přidržování se okolních větví, trávy, prostě všeho co se dá popadnout. Ale podklad je to parádní. Měkoučký mech, pokrytý jehličím. Vidím holku, pouští mě před sebe, závodní duch ve mě se probudil.

 

Jsme dole, cesta se narovnává, trasa nás vede magickým mrtvým lesem. Přímo rovně, jednotvárně, nezastavovat, je to jeden z mála úseků kde se dá relativně hezky běžet. Na poddajných mechových polštářích  jsou to spíše skoky. V profilu trasy se mluvilo o 10m cesty. Ani v tomhle nekecali. Náznak zpevněné cesty jen asi 3x překřižujeme. Pokaždé se mi z toho nárazu skoro podlomí kolena.

Dobíhám na 25km, kde je občerstvení, moc ráda vidím náš support duo Peťa a Peťa. Prý jsem do desítky v holkách. Skrz mraky jej sice nevidím, ale je tam. Hamperokken.  Na něj vede jediná cesta, přes 5km po exponovaném hřebeni.

Rozbíhám se, ale záhy už se spíš jen sunu vzhůru. Na to, že jsem se před chvíli najedla mi došlo hodně brzy. Kdybych měla hůlky, opřu se o ně a dál už nejdu. Předchází mě Michal (Chadim) s laskavými slovy. “Vypadáš bídně, jen pojď, už jen 1200m nahoru!” mi rozhodně nepomůže. Vybaluji gel GU s příchutí Salted Karamel, lepší jsem zatím nejedla – moje nové guilty pleasure ultra trailu. Hned se mi jde líp a ve stoupání ještě po louce docvakávám dvě Norky.    

Stromy řídnou, pak mizí a profil se zvedá. Ubývá trávy, množí se kamení. Najednou se terén trochu narovná, zúží. Dřepím na hřebeni, vpravo i vlevo vzduch. Skupinkou asi deseti lidí postupujeme pomalu kupředu. Norky jsou za mnou a ve mě se to pere. Chtěla bych jim utéct, ale tady se závodit nedá. Každý krok kontroluji raději dvakrát, třikrát,  na kluzkých kamenech si člověk nemůže být nikdy jistý. A když je široko daleko jen jeden a ten se ještě nestabilně viklá, musí si být jistý stoprocentně.  Pokaždé, když zvednu zrak vynoří se z mlhy další vrcholek. Vyšší a ještě strmější.

Na Trofeo Kima se taky lezlo. Jenže tam byly řetězy a u každého tucet záchranářů. Tady není ani jedno. Zrovna, když nad tím přemýšlím se těsně přede mnou chlapík odporoučí po zádech do kamení. Viditelně otřeseného se ho pokouším zvednout, naštěstí to bylo v místě, které by se dalo nazývat rovinou, tak to odnesl jen odřeninami. Po téhle etudě si raději sedám a plazící metodou postupuji dál.

Konečně se vyloupnu na vrcholku. Obdivuji kontrolu, která tam v dešti a zimě balancuje a čeká s úsměvy a slovy povzbuzení na závodníky.  Po bahnu a kamení se teď musíme dostat zase dolů. Až k sněhovému poli, které má 300 výškových metrů. Sjezdařské schopnosti mě opustily a nechaly na holičkách. Ani TerraClaw nespolupracují. Kolem se mihne nejdřív jedna a pak i druhá Norka. Na sněhu jsou jako doma.

Konečně se prudký svah narovnává,Norky kousek přede mnou. Ve třech pak běžíme kolem ledového jezera, po obrovských balvanech až se dostáváme zase na louku, na pevnou zem pod nohama. Přežila jsem to.

Zase se můžu rozběhnout. Letím po vřesovišti bez přemýšlení. Ohlídnu se až na cestičce, která nás vede zpět na občerstvení. Holky nevidím. Musím jim cuknout. V dohledu nemám nikoho, tak prostě běžím, co nohy a terén dovolí.

Prokřehlí,ale stále usměvaví mě podruhé na stejném občerstvení vítají Peťa a Peťa. Beru jablko, banán, trochu vodu a vydávám se pronásledovat další holku, která je prý jen kousek. Podruhé v tajuplném lese. Nekonečnou rovinou a u vodopádu ji vidím. Jde. Předbíhám ji, popadám dech a stoupák kolem vodopádu spíš vyručkuju.

Cestička mění sklon z kolmého na vodorovný. Chtěla bych běžet, ale v botech mám štěrkoviště. Rozhoduji se zastavit a všechno to vysypat. Jak si sednu, dává se do mě děsivá zima.  Zahřívání během nepomáhá, protože se nemůžu pořádně rozběhnout. Podruhé brodím rozvětvenou řeku. Začínám si klást otázky Co tady dělám? Proč? Comě doneslo až sem, na opuštěné místo, kde nic není, jen zima,déšť a proč se snažím vylézt kopec, kde není cesta, celých 45km? Takhle přece normální život nevypadá. Je sand můj život něcím vyjímečný? Je tohle vyjímečné? Tak proč si to neužívám a do očí se mi derou slzy? Znamení, že krize nastupuje. Tyhle myšlenky mě hravě zaměstnají až pod stoupání na Tromsdalstinden.

Nejde to, nejde. Sunu se nahoru, rukama se přidržuji drnů. Ohlížím se a v dolině vidím Norky. Nade mnou pár barevných teček. Šplhám dál. Znova se otáčím, ale nikdo se nepřibližuje, naopak, já se přibližuju ke klukovi visícím na hůlkách přede mnou. Nejsem sama, kdo má v tomhle absurdním snažení trable.

Konečně, chytám se nataženého lana a po ledovém krunýři šplhám na vrchol. Nahoře ožiju. Tuším, že teď už se do cíle dostanu a nikoho před sebe nepustím. Jistotu mám ale jen jedinou, stihnu to za světla.

Posledních 5km se běží zvlněným terénem, pořád mírně do kopce. Pod telegrafními dráty zpátky k lanovce. Je to nekonečné, ale blížím se k cíli. Tělem se mi rozlívá ten opojný pocit úlevy, štěstí, dojetí a spokojenosti.

Za neustávajícího mrholení probíhám cílem jako 9. žena v čase 10hod29min. Emelie mi na krk věší medaili a ptá se na pocity. Kluci i Hanka už dávno doběhli. Jsem moc ráda, že je všechny vidím, po silné dávce endorfinů mají všichni úsměvy na rtech.  Atmosféra v cíli je komorní, přátelská a veskrze pozitivní. Emelie a Kilianovi se podařilo vytvořit akci, která má duši a srdce na správném místě.

Byl to dlouhý, krásný, náročný den. Někde jsem četla, že tyhle dny musíme brát jako dary, dny kdy jste volní a svobodní, skoro jako v nebi. Kdy si naplno uvědomíte, že jste člověk a, že je pro co žít. Možná se to může někomu zdát málo, ale mě to přijde jako dost dobrá cesta. Budu se snažit jít po ní dál.

Moc děkuji za podporu Peti a Pecovi, kteří se o nás starali jako o vlastní.

Rady a tipy, pokud byste se na závod chtěli vypravit.

Norsko je jak známo velmi, ale velmi drahá země. Je tam tak draho, že i Švéd v zánovním Volvu nás před místními cenami varoval. Průměrně vydělávajícímu obyvateli české kotliny takový výlet způsobí citelný zásah do rozpočtu. Rozhodně se to ale vyplatí. Tahle fascinující země se vám odvděčí nezapomenutelnými zážitky.

A kolik to tedy celé stálo? Do Tromsa se lítá přes Oslo, my jsme letěli z Berlína, kde byly skoro o polovinu levnější letenky než z Prahy.  Životně důležité potraviny (kafe, rum, atd.) jsme si vezli z Čech. Zbytek jsme nakupovali v Remi1000 (něco jako náš Penny Market), vybírali jsme ty nejlevnější potraviny a ceny nebyly tak dramatické, jak se na první pohled zdálo, ale doporučuji to stejně radši nepřepočítávat. Náklady jsou přepočítány na jednu osobu. Bylo nás tam 5, tak to nakonec bylo všechno snesitelnější 🙂

1NOK = cca 3 Kč

• zpáteční letenka Berlín – Tromso 5 680 Kč
• startovné na Hamperokken Skyrace 2 100 Kč (700 NOK)
• doprava a parkování v Berlíně 800 Kč / os
• jídlo z Čech 600 Kč / os
• pronájem chatky v Tromsocamping 5 000 Kč (5 nocí) /os
• chatka v Fjordbotn camping 500 Kč / os
• půjčení auta (Audi A4 Avant:)) 4 400 Kč / os
• nafta 500 Kč / os
• jídlo v Norsku cca 2000 Kč
• English breakfast v Tromsu 500 Kč

celkem 22 080 Kč

• extra – pokuta za parkovani 😉 700 NOK

výsledky: http://www.eqtiming.no/Result/?eventUID=19540

a ještě jedno video

Zuzana Urbancová