Ambasadorka Terka a její horské dobrodružství
“Ačkoliv nám nikdo nevěřil, všechny jsme to přežily.”
5. 12. 2016
Cituji knihu návštěv ze Sněžné chaty.
Naše, teď už každoročně tradiční, výpravy nás vždy něčím překvapí. Což znamená, že nikdy nevíme, do čeho jdeme. První rok jsme se se sněžnicemi propadaly po pás do prašanu. A kluci, jež nám nevěřili, že si dokážeme sehnat zdroj vody, natož rozdělat oheň, si po víkendu oddechli, když nás spatřili přicházet (trochu silné slovo) a dokonce s medailí na krku, kterou nám daroval vedoucí Slaměnky.
“Za vším hledej muže”, řekla bych. Holky jsem letos naložila do auta s menším zpožděním. Evka a její čerstvě nasmažené řízky na mě čekaly asi dvě hodiny. Vzhledem k tomu, že moc dobře ví, jaké to je být čerstvě zamilovaná, měla celkem pochopení a místo uškrcení mě jen obdarovávala bodavými pohledy celou cestu.
To, že půjdeme za tmy, nám už bylo tak nějak dávno jasné, ale to, že se zachovám jako totální amatér co se týče balení, mi hlava nebere ještě teď. Aneb nikdy si neber velký batoh s tím, že ho určitě nenaplníš. Naplníš. Opravdu jo. A pak budeš poslední. A víš co? Dobře mi tak! Nebo spíš, chudák Móňa. Ke konci jsme si krosny vyměnily.
S čelovkami na hlavě jsme se lesem proškrábaly po dvou a půl hodinách k chatě, kde na nás už od pátku čekaly holky s čajem a tradiční hrstkovou polívkou, což je směs všech možných sáčkových polívek co jde sehnat a s česnekem navíc. Vzhledem k tomu, že nám hodiny ukazovaly sotva 7 hodin jsme se vyhecovaly ještě ten večer zdolat vrchol Králického Sněžníku. A dobře jsme udělaly! Byla to jedna z nejkrásnějších nocí, které jsem kdy zažila. Tak jasnou oblohu posetou hvězdami nevidíš každý večer. S lahvinkou vína jsme si tu romantiku vychutnaly až do dna.
Nedělní počasí nám už tak moc nepřálo. Po úklidu, doplnění dřeva a vynesení popela z kamen jsme se vydaly po hřebeni směr chata Slaměnka. Měly jsme před sebou asi 7 kilometrů, které nám “zpříjemňoval” mokrý sníh. Jasně, že to nebylo nic, co by placatka nespravila, ale ruku na srdce, už jsme chtěly být dole. A tak nás nenapadlo nic jiného než dát na Mončino “Já znám zkratku!”. O hodinu později jsme se dostaly téměř zpět pod naši chatu (nutno podotknout, že byla úplně druhým směrem, než jsme měly namířeno). Nic, co by placatka nespravila po druhé. S rampouchem u nosu jsme se celé promočené přibližně v 17 hodin blížily do cíle. Nebýt vybavení od Norské módy, které jsme vyfasovaly, by nám nejspíš umrzly naše krásné palice, a to bychom nechtěly. 🙂
Už teď víme, že tohle budeme absolvovat i za 30 let. A ano, jenom holky. Nejspíš by to s klukama snazší bylo (teda pokud by vzali minimálně tu moji krosnu), ale my to takhle máme rády. Nevím, jestli jsem jediná, ale snad mě někdo v tomhle pochopí. Když jdu totiž někam s chlapem, tak si trochu dovolím být “dámičkou” (Nebo jemu dovolím být tím pořádným chlapem?). Každopádně o sebe nechám pečovat. S nejmenším náznakem puchýře bych se nechala i na zádech nést a hrozně si to užívala. Ale když takhle jdeme jen s holkama, vždycky v sobě najdu tu schovanou divoŽENKU, která čeká na to, až může po tříhodinovém výšlapu holýma rukama pokácet stromy, rozdělat oheň a dva dny se nesprchovat (ještě, že mám to merino). A když se o to celé můžeš ještě podělit, no, co vám budu povídat, sdílená radost je radost dvojnásobná.
Tak zase příště za rok!
