Blogerka žijící v Oslu TerezaInOslo si na vlastní kůži vyzkoušela, jaké to je sáhnout si na dno svých sil. Vyslali jsme ji jako českou zástupkyni, aby vyzkoušela, jaké to je, vydržet 90 minut intenzivního tréninku. Přečtěte si její pocity a dojmy a určitě a pak se určitě přihlásíte i vy!
Přihlašovat se můžete na www.urbantraining.cz
Proč si někdy sáhnout na dno vašich sil aneb jak mi urban training nakopnul zadek
Ten pocit, ten pocit toho, že jste si hrábli na dno a nevypustili duši, ten prostě bez žádných dalších diskuzí stojí za to. Po 90 minutách drsnýho tréninku ve městě, kde používáte schody, lavičky, zábradlí, vypuštěný fontány, trávníky i obrubníky vám do amplionu u ucha fandí vikingská žena, která má tak naposilovaná lýtka, že se jí rýsují i přes tlustý ponožky přetažený přes legíny. Po druhém stanovišti jsem málem dostala “malý infarkt”, ale ta atmosféra, těch 90 dalších vykřesaných mladých žen, který propotily trička a bundy, jsem to prostě vzdát nemohla. A za ten pocit, dámy a pánové, za ten to stojí!
Proč si někdy dát neuvěřitelně do těla a k čemu nám to v životě pomůže, je motivem dnešního bleskočlánku, který píšu tak trochu ve svalové křeči.
 |
| Tady ještě leháro doma. Vůbec nevím, co čekat – tak si dám banán, sbalím lahev s vodou a vyrážím. |
S Luckou, kamarádkou a poslední dobou i parťákem na tréninky, kterou jsem do toho taky zatáhla, se dostavíme na čas do Kuba parku v čtvrti Grünerløkka. Zaregistrovat se muselo přes Internet a akce byla vyprodaná hned. Já jsem byla vyslaná za Českou republiku jako blogerka, takže jsem cítila notnou dávku nervozity, abych se tam někde přede všema nenatáhla.
Po přátelském společním objetím a poplácáním po ramenou končí veškerá legrace, nebo teprve začíná? To už nechám na vás!
Po pár minutách běhu dobíháme na první stanoviště – schody. Skáčeme je po dvou nahoru, běžíme dolu a to několikrát za sebou rychlostí meteleskum bleskum. Po několika kolech se řadíme do řady a držíme plank – ten nesmí chybět snad nikdy. Přeskakujeme se navzájem, kdo si troufá, skáče přes záda, každý má možnost zvolit si svoje vlastní tempo a obtížnost. Co si myslíte, že si vybírám já?
V pokynech bylo, že tenhle Urban Training zvládne úplně každý. To, jak si dáte do těla záleží JEN a JEN na vás.
POPIS OBTÍŽNOSTI: brnkačka
Tady jsem se prý ještě smála a mrkala na Johniho, který to všechno fotil.
Druhé stanoviště – tak tady už začínám přicházet o ideály. Ve třiceti vteřinových intervalech střídavě dáváme zabrat svalům na rukou/stehnům. Jedu jako o život. Některé se stěží zvedají, to už ale běžíme na třetí stanoviště. Já mám ukrutnou bolest na plicích… chce se mi si sednout na obrubník a jenom dýchat, nebo brečet?
POPIS OBTÍŽNOSTI: Jde do tuhýho…
Stanoviště tři se ze začátku zdá být oddechové, nicméně, když už pátou minutu držíte plank a pod váma seplazí nejmíň třicátá, necítíte ruce. Posilování na záda a “parašutista” a po dalších několika desítkách minutách zase vybíháme. Alespoň teď můžu trochu dýchat.
POPIS OBTÍŽNOSTI: Dýchatelné
Běžíme dobrých pár minut, z kopce, do kopce… někteří mají jazyk na vestě, ale nikdo se nevzdává. Dobíháme před strmý kopec, který má dobrých 50 metrů. Všichni ví, co se po nás bude chtít. Z ampliónů se ozývá: “Ready, set, go!” a my se rozbíháme. Pokyn zněl jasně. Sprintem nahoru. Pětkrát. Vyrážím nejrychleji co to dá, chci přece být první, ne? Velice rychle mi dojde, že jsem přestřelila a nahoře se už nemůžu nadechnout… druhý kolo – “to nemůžu dát”, třetí kolo – “už … JENOM!!!!… dvě…” (v pauzách hlasité sýpání), čtvrtý kolo: “necejtím nohy, ani plíce”… pátý kolo: “vidím andělíčky”. Kácíme se všichni nahoře na kopci a jenom hlasitě sýpeme. Někteří vypadají, že už se nikdy na nohy nepostaví… Dají nám pár sekund a běžíme zpátky.
POPIS OBTÍŽNOSTI: nedá se popsat
Po devadesáti minutách vidíme cíl. Slastný to pocit. Přichází moje nejoblíbenější část. Stretching… klidný, dlouhý, skvělý a zasloužený.
 |
| Instruktorky, který nám šlapaly na krk |
Suma sumárum: naprosto skvělý urban training, který mě nakopnul, abych se víc dívala ve městě kolem sebe a trénovala v přírodě. Jen chce vědět co dělat a jak to dělat.
Tak si hraju s myšlenkou, jestli by vás zajímaly, co jsme přesně na Kari Traa Urban tréninku dělaly, kolik a jak. Bylo by to něco pro vás? Hoďte mi to do komentáře, kdyby vás bylo hodně, mohla bych vám to někde hezky v klidu nafotit a popsat.
Někdy je potřeba sáhnout si i na to vaše dno. Je to neuvěřitelný pocit, když vás někdo dožene k výkonům, o kterých ani nesníte, že byste mohly zvládnout. A když to dokážete – když ten kopec po páté vysprintujete, dokážete hranice svých možností posunout nejen ve sportu, ale i v běžném životě. A třešeň na dortu – budete sami se sebou spokojení a budete se cítit skvěle. A to i když se na sebe podíváte do zrcadla. A to za to stojí, nebo ne?
Takže já vás vyzývám: “Sáhněte si na dno vašich sil!” Ony ty dortíky pak budou chutnat úplně jinak – zaslouženě.
